Den 1 - přesun na místo
Je to tu, zdá se mi to nemožné, ale je to tak. Za pár hodin jedu. Večer se snažím usnout, ale hlava pracuje, budím se každou hodinu. Vstávám už v 1 v noci, takže toho moc nenaspím. Moje milovaná dcera Eliška mě veze do Brna na vlak. Noční spoj do Vídně odjíždí už ve 2:15. Snažím se trošku po cestě dospat, ale moc to nejde. Na letiště dorazím ve 4 ráno a frčím si to rovnou k security kontrole. Bágl jsem chtěl původně odbavit, ale digitální check- in byl jaksi proti a nepovedlo se mi ho zlomit. Nu což, zase se toho tolik neděje. Důvodem vlastně byly jen trekingové hole. Chtěl jsem si je vzít, jen jsem se od různých cestovatelů dočetl, že s tím bývá na letištích problém. V Santiagu ve Španělsku je snad údajně u security kontroly vyhazují. Studoval jsem na internetu, co mě může čekat na letišti ve Vídni. Dočetl jsem se, že ostré věci s hrotem do 6 cm jsou v pořádku, tak to hold risknu. Délkově trošku přesahují limity pro zavazadlo, ale když je dám šikmo do batohu, mělo by to vyjít.
Kupodivu security check proběhl úplně bez problémů. V terminálu jsem si našel místečko, kde jsem se snažil ještě trochu dospat. Ale zase nic moc.
Čas odletu se přiblížil a kupodivu procházím s hůlkami i při boardingu, tak super, první úkol dnešního dne je splněn. V letadle opět pokus o spánek a opět nic moc.
Přistáváme v Římě. Vítá nás zatažená obloha a déšť. Dnes to tolik nevadí, horší je, že tak má být ještě další dva dny. To bude fajnový začátek.
Vyrážím z letištní haly směrem vlakové nádraží, které tu mají přímo u letiště. V 10:12 jede vlak na Roma Tiburtina. Nemusím ho nutně stihnout, ale pokud by se to podařilo, tak bych měl náskok oproti časovému plánu. Musím se dostat do prvního ubytování do 18:30, pak mám smůlu.
Spěchám s mobilem v ruce na nádraží a po cestě se snažím koupit jízdenku, za 3 minuty to odjíždí. U vstupu na perón jsou turnikety, takže bez jízdenky se do vlaku nedostanu. Lístek v mobilu nejde koupit. Cosi mi to píše italsky, zkouším znovu, nic, první menší panika dnešního dne je na světě (později jsem zjistil, že 5 minut před odjezdem vlaku si jízdenku nejde koupit). Jsou tu automaty, u nich fronta. 2 minuty do odjezdu, co teď, hele, vidím okénko, na štěstí je tu volno. Paní mi prodává velmi pomalu lístky do centra Říma a dále do Arezza. Povídá si u toho s kolegou, na vytištěné lístky mi píše velmi pozvolna časy, kdy mi to jede. Pohodička, není jí vůbec divný, že vlak jede už za minutu. Probíhám turniketem a mířím na perón. Jsou tu 2 vlaky, jeden z nich odjíždí v 10:12, tak volím ten. Pro jistotu se ptám průvodčí, jestli to jede na nádraží Tribune. Kouká na mě, nakonec to pochopí, ano, jede to na Tiburtina, hm, jsem si to blbě zapamatoval. Sedám do vlaku a konečně se uklidním, teď už by měla cesta být v pohodě. Vlak je pěkně čistý moderní, dvouposchoďový. Hold vede z letiště do centra Říma, tak se Italové museli pěkně vycajchnovat. Trošku mě překvapí, že odjíždíme s 3 minutovým zpožděním. Nakonci dne už se divit nebudu, všechny spoje, kterými jsem jel, měli 3-5 minut zpoždění.
Zaráží mě, že vlaky jedou vlevo, což mi potvrdili i další spoje. Přemýšlím, jak asi vypadá hranice s Rakouskem, to tam patrně přejíždí vlaky z pravé koleje na levou. Hm, divný, ale nepodstatný. Na Tiburina přestupuji na vlak do Arezza, na přestup mám 12 minut, ale jelikož máme zpoždění, tak jdu svižně, aby mi to neujelo. To jsem ještě nevěděl, že vyrazíme o 5 minut později.
V Arezzo mě čekal přestup na regionální vlak do Bibbiena. Přes mobil se mi jízdenku nepovedlo koupit. Zkouším automaty na nádraží, bezúspěšně. Patrně regionální spoj provozuje nějaká jiná než státní společnost. Hledám informace, nic. Co teď, zkusím trafiku, mají tu napsáno, že prodávají lístky, super, mají. Hurá. Vyjdu kousek do ulic, potřebuji vybrat nějakou hotovost, v horách bude potřeba. Prohlížím si zvenku zajímavou budovu nádraží. Líbí se mi.
Poté už chodím po perónu a přemýšlím, jestli si mám cvaknout lístek. Asi bych měl. Strčím ho do strojku podle pokynu, strojek cosi tiskne jako pominutý. Nakonec ho radši vyndám. Ty jo, on mi to vytiskl asi 10x přes sebe, takže nejde nic přečíst. Panika č. 2. Co teď. Nebude s tím problém? Nakonec si vytisknu popis na druhou stranu lístku. Snad to bude stačit.
Vyrážíme směr Bibbiena. Už mě nepřekvapuje, že máme zase pár minut zpoždění. Vlak je narvaný hlavně školáky, ale místo mám. Průvodčí vybíhá na každé zastávce mávat na odjezd, na kontrolu kašle. Uf, dobrý. Blížím se pomalu do Bibbiena, do vlaku nastupují dva železničáři. Asi střídání služeb, jedou do fachy nebo z ní. Proč ale vystoupili z vlaku, který přijel z protisměru? Chvíli nad tím přemýšlím, za chvíli pochopím. Revizoři. Panika č. 3 nastává.... lístek prošel. Tak super. Jede se dál, vysedám v městečku Bibbiena. Autobus odtud do hor jede až skoro za 2 hodiny. Prší. Čekárna je hnusná a je v ní děsná kosa. Vyrážím si něco koupit, nedaleko nádraží je Penny. Jako u nás v Židlochovicích. Nejdříve mě to netrklo, když ale přímo před Penny stojí osamocený tovární komín, napadá mě paralela s mým rodným městem.
Koupím si pár sladkostí, budou se hodit. Hned vedle je malá kavárnička, zakotvím tady. Je mi zima, kupuji si čaj. Je rozhodnuto. Co? V knížce Ládi Zibury o cestě do Santiago de Compostela mě přišlo inspirující, že vždy pije to, co je v konkrétní zemi populární. V Turecku pil čaj, ve Španělsku kafe a víno. Docela mě to zaujalo a lehce jsem si říkal, že je to příležitost začít pít kávu. I v Itálii je to o kávě a vínu. Na víno se těším, kávu ale fakt nepiju, nechutná mi. Nakonec přijímám výzvu. Udělám to ale úplně jinak. Budu si dávat všude čaj a uvidím, čeho se dočkám.
Sedím si pěkně v teple kavárny, popíjím čaj a zakusuji k tomu croissant. Pozoruji návštěvníky. O tomto jsem taky hodně četl, uvědomil jsem si. Každých 5 minut došel nějaký Ital do kavárny, šupnul tam jedno presso a zase frčel dál. Vidět to na vlastní oči je fakt zajímavý.
Opouštím kavárnu a vyrážím zpět k nádraží, odkud má jet autobus do hor. Elektronická cedule ukazuje jen jeden spoj, který jede až po tom mém. Pozvolna nastává další panika. Jede mi to vůbec? Ověřuji to na internetu, procházím papírový jízdní řád, vše sedí. Proč to do Prčic není na ceduli? Zmateně chodím a derou se mi myšlenky, jak se do těch hor dostanu? V 18:30 tam musím být. A tady kromě mě nikdo, to je podezřelý. Nakonec jeden zde odstavený autobus nahodí ceduli, uf, je to on. Nastupuji a doufám, že půjde koupit jízdenka u řidiče. Ten mě odkazuje na terminál, kde si jen pípnu kreditní kartu. Super, digitalizace dorazila až sem. Pípám, píše to Please wait. Čekám tedy, koukám na řidiče. Stále nic, po 2 minutách si sednu na sedadlo u řidiče a čas od času koukám na terminál, který mám na zábradlí před sebou. Vždy se musím nahnout. Kouká občas i řidič, stále mám čekat. Co teď, řidič vypadá, že asi budeme čekat, než to něco udělá. Už jsme měli jet. Pětiminutová konstanta zpožděných odjezdů platí i zde, aha. Jedeme a stále čekáme co terminál. Absolvujeme vyhlídkovou jízdu po Bibbiena a stále čekáme. Autobus je úplně prázdný, jen řidič já a na pár zástavek se svezli asi tři černoši, Ital žádný. Stále čekáme, co terminál. Po patnácti minutách se ozve pípnutí. Výborně. Tak ne, Out of order, je to porouchané. Zdá se, že pojedu zadarmo. Konečně se vymotáme z města a vyrážíme do hor. Cesta se začíná klikatit, je to tu samá serpentina. Po 50 minutách nakonec vysedám v Chiusi della Verna. Vše je mokré, zrovna ale neprší.
Cesta začíná, s pětiminutovým zpožděním stoupám asi 2 km, ke klášteru La Verna, kde mám zajištěn první nocleh. Mám na to 40 minut, než mi zavřou.
Vlhkým podvečerním lesem postupuji rychle vzhůru. Připadá mi to tu magické. Mířím do neznáma a za novým dobrodružstvím. Teprve zde si začínám uvědomovat, kam jsem se to vlastně vydal.
Přidat komentář
Přehled komentářů