Cesta vlka

Je zima roku 2019. Takové šedé období v mém životě. Okolo mě se děje spousta věcí a změn a já jen přihlížím a přemýšlím, jak se k nim postavit, uchopit je. Asi nejvíc je jich v mé milované firmě. Odchází od nás dlouholetý kolega a hlavně kamarád Standa, s kterým pracuji nepřetržitě od roku 2007, odchází týmlídr Michal, Tomáš ad. Můj tým investor připojil do druhé firmy a vše se to událo v takovém fofru a kalupu, že jsem nestačil ani polknout a jen se babral v přehršli provozních záležitostí, které s tím souvisely. A do toho se rozhodla to zabalit naše Kačka, srdce celé firmy. Na nostalgii a slzy není čas, vše to sviští neřízeně dál. Je mi jasné, že je potřeba to přijmout a jít dál, ale pořád je to takové bez energie, bez elánu. Přežívám jen díky pravidelnému meditačnímu cvičení a chvílích, kdy se snažím totálně vypnout. Jen jich není stále nějak moc a cítím, že to nestačí.

A náhle, v tomto šeru, píše Krišot, spolužák z výšky, který již léta pomáhá lidem s jejich rozvojem a se kterým jsem se ke konci loňského roku setkal při společném tvoření. Nechceš přijet na Cestu vlka? Termín mám neuvěřitelně volný, nabídka lákavá, neváhám, něco mi říká, tam musíš hochu vyrazit.

A najednou je to tady. Je pátek 8.3.2019. Že je Mezinárodní den žen, to mě naprosto míjí, rozloučím se s rodinou a frčím autem do Rychlebek. Po cestě ještě nabírám v Brně Marušku a v Jeseníku Lucku. Dvě fajn holky, které vidím prvně. Taky je zaujala myšlenka cesty vlka a něco je na ni přitáhlo. Dorážíme do Vlčice, vesničky kousek od polských hranic v Rychlebských horách. Zde stojí krásně zrekonstruovaná chalupa, Ondřejovka. Vítám se s Krišotem i dalšími účastníky Jirkou, Petrem, Josefem. Po chvíli rozkoukání stavíme potní chýši, jdeme na kopec pro kameny, rozděláváme oheň a jdeme se na chalupu připravit. Sedneme do kruhu a povídáme si. Má to svá pravidla, jedná se o tzv. poradní kruh. Je to pohodová forma pokecu, takže se bez problémů přizpůsobuji, aniž bych tušil, jak klíčová pro celý víkend bude. Po tomto úvodu již stojíme u ohně a tak, jak nás bůh stvořil, lezeme do potní chýše. Pro představu, je to vlastně jakási indiánská sauna. Přináší se z ohně kameny a vzduch se postupně ohřívá a ohřívá. Krišot nám k tomu něco povídá, občas bubnuje či zpívá, povzbuzuje. Celé to má 4 kola, mezi nimi zůstáváme v chýši, jen se trošku vyvětrá a pokračuje dále. Jdu do toho s mírnými obavami, přece jen saunu moc nemiluji a stísněné prostory, kde se nemůžu hýbat, také ne. Naštěstí nás není tolik, takže to jde. Ve druhém kole si už musím lehnout. Studená zem přináší ochlazení, ale i tak teplo a můj pot jsou všude. Téměř upadám do mdlob. Hlava už neví čí je. Je v ní úplné prázdno... Asi po dvou hodinách vylézám z chýše naprosto vysílený, s úplně vygumovanou hlavou. Civím na nádhernou noční oblohu a horizont, kde u boží muky s panenkou Marií hoří svíčka. Na ten pohled nezapomenu. Nádhera. Něco pojíme a jdeme spát.

Ráno nás budí Krišot bubnováním, zve nás tím na další potní chýši. Tentokráte nás už není tolik, někdo nás opustil již večer, jiný vynechal. Veškerý program byl dobrovolný, do ničeho nikdo nebyl nucen, každý si mohl rozhodnout, jaký program si zvolí. Přirozenost, v tom je největší Krišotova moudrost. V polospánku dávám ranní potní chýši, ze které vylézám jako znovuzrozený. Dáme vydatnou snídani a vyrážíme do hor. Pěšky, s batohy na zádech. Kam? Někam, kam nás to táhne a na čem se naše vlčí smečka dohodne. Zní to možná bláznivě, chodit po lese jako vlci. Co? Mě to v danou chvíli přijde ale naprosto přirozené. Krišot nám přečte několik statí z knihy o moudrosti vlků, jak chodí ve smečkách, jak se chovají. Zajímavé. Nesměle vyrážíme. První jde většinou Jirka, kterému začínáme říkat lovec. Jako správný vlk pase po tom, setkat se se zvěří. Touha z něj přímo tryská. Dále je tu Krišot, který jde většinou vzadu a občasně nás nepatrně nasměruje či spíše informuje, jaké je to tím či oním směrem. Dále Marie a Lucka, dvě vlčice. Jdeme, občas se zastavíme, formou poradního kruhu nasdílíme, co kdo prožívá, kam ho to táhne, kam by chtěl jít. A tak to jde celý den. Hlavu mám stále čistou, občas tam něco naskočí a zase odezní. Tak si tak chodím, snažím se nemyslet, užít si to. Odpoledne se od nás odpojuje lovec, má na večer jiný program. Zjišťujeme, že se mění energie naší smečky. Ostatní moc nezajímá vidět zvěř, chtějí prostě jen jít a být tady a teď. A pak to najednou přišlo, brouzdám částí lesa, po levé ruce mám polskou hranici, po pravé okraj lesa. Není moc kam jít, jen se tak šourám kupředu a bezmyšlenkovitě koukám do země a najednou mi dochází spousta věcí….Teď váhám, jak dál pokračovat v psaní, vím, že většina z těch, co došli ve čtení až sem to patrně nepřijme, řekne si, že jsem asi blázen či něco jiného. Ale to je mi jedno….(nicméně další kurzívou psaný text jde hodně do hloubky, takže ho případně při čtení vynech).

Zjišťuji, že celá dnešní pouť je vlastně můj život, a polská hranice a okraj lesa jsou jakési mantinely, přes které nejde přejít a já jen se sklopenou hlavou čučím do země a někam jdu. V šedi dnešních dní. A najednou mě něco nutí překonat tu polskou hranici, jít za ni a já si uvědomuji, že to je na té mé čáře života, na té dnešní pouti, to teď. To je ten úkrok stranou, tato výprava mezi vlky. A pak mě to žene na louku, zpátky do Česka, kde stojí dřevěná socha ženy a malého kluka, vím, že je to moje žena a můj syn a vítají mě po návratu z této cesty. Sochu ženy spontánně obejmu. A pak začínají další a další vize a pohledy. Každý krok mi něco symbolizuje, naznačuje, je to moje budoucnost. Cítím, jak se stávám lídrem a zcela přirozeně vedu celou smečku.

Po dalším čase je třeba myslet na nocleh. Shodujeme se, že počasí není nic moc a že nás to táhne ke Krišotové Máni, maringotce, kde je dostatečné zázemí.

Noříme se do šera a v jednom okamžiku do opravdu černočerné tmy a já vnímám, že toto symbolizuje okamžik mojí smrti. Po chvíli vidím svůj hrob a na něm nápis: “Ten, kdo rozdával radost.” Za další chvíli vidím z nebe svoje děti, jak pokračují v radostném poslání a jsou hrdí na svého otce. A pak, jak se můj obláček rozptýlil někde ve vesmíru. Uf. To je síla. A cítím, že nedělní den bude již jen o hledání dalších, menších krůčků a konkrétních činů, jak rozdávat do světa radost a inspirovat ostatní.

Přicházíme k maringotce, rozdělávám oheň v kamnech, vaříme rychlou večeři a čaj. Přitom všem si povídáme. Nějak mě je všude plno, den byl opravdu velmi silný, stále něco povídám. Venku začíná sílit vítr a do toho prší. Usínáme.

Sny jsem měl taky velmi živé. Vidím sebe okolo nějakého stavení obdélníkového tvaru, jakýsi statek, okolo něj je v každém rohu světlo či pochodeň. Každá svítí jinou barvou a já je rozsvěcuji a ovládám na dálku svými dlaněmi. Byl tak silný, že jsem si ho zapamatoval. Myslím, že v budoucnu pochopím význam.

Nyní vsuvka, nějak nevím kam to dát: Je tu ještě jeden okamžik, respektive dva, které mě samotného šokovaly a které k tomuto příběhu patří a chci je takto zdokumentovat. Po dvakráte během cesty jsem velmi silně cítil, co přesně se honí zrovna v hlavě dalšímu členu naší smečky. Přišla ke mě i přesná slova, co jim mám k tomu sdělit. Tak jsem jim to prostě řekl...

Ráno odkrylo krásu tohoto místa. Vedle stojí nádherná magická lípa, pod ní studánka, houpačka na opuštěném stromě, nádherné výhledy. Sem se určitě vrátím i s celou rodinou. To je mi hned jasné.

Po snídani vyrážíme na další cestu. Jdeme po louce, kde se pasou krávy i s mladými býčky a táhne nás to do lesa, kde cítíme bezpečí. A najednou zahlédneme jelena, jednoho, druhého, dalšího. Nakonec jich bylo asi patnáct. Zajímavé, včera s lovcem jsme zvěř nezahlédli a teď toto. Občasně zastavíme a sdílíme svoje pocity, ty se postupně prohlubují, jdeme opravdu až ke svým kořenům a dokonce i předkům. Chvilku jdeme podél potoka, symbolu ženské energie, pak nás to zase táhne na kopec, což značí energii mužskou. A najednou mi přišel do hlavy nápad, jak posunout svoji vizi. Začít o tom psát, každý týden po dobu jednoho roku, napsat něco ze svého života. O něčem, co by mohlo inspirovat někoho dalšího, posunout ho někam dál, a udělat tak radost nejen jemu, ale i dalším lidem okolo něj. Pro lepší svět. Jasné mi je také, že první článek bude věnován právě této akci.

Uvědomuji si náhle, že poradní kruh je skvělá forma, kterou bych měl zavést i doma... Blíží se konec cesty a v tom zahlédnu na zemi cosi bílého. Parůžek dvouletého srnce. Je nápadně podobný tomu, co nosí Krišot ve své kapsičce a který používáme pro vedení poradního kruhu. Uvědomujeme si, že je to symbolické, kruh doma bude, právě jsem totiž získal tzv. mluvící předmět.

Mluvící předmět, parůžek srnce.

Postupně jsme doputovali až zpět do Ondřejovky. Posvačíme, uděláme závěrečný kruh. Je cítit, že pro všechny to byl velmi silný zážitek. Já si uvědomuji, že vlastně ten úplně nejsilnější.

Jedeme domů. Po pár kilometrech se zatáhne a po měsíci sucha zemi zkrápí mohutný liják, trvá až domů…

Čím chci zde inspirovat:

Cítíš se v životě bez energie? Chybí ti šťáva? Hledáš odpovědi na nejpodstatnější otázky svého života? Vydej se na Cestu vlka. Je to úžasná a přitom zcela přirozená forma, jak se nabít, pochopit sám sebe a posunout někam dál. Můžu vřele doporučit.

Přidat komentář

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.